Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Mapové podklady KN, historické mapy, letecké snímky. Vyhledání adres, parcel, měření vzdáleností a ploch a tisk mapových podkladů. 
geomorava

 

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Aktuální počasí

Počasí dnes:

17. 10. 2019

obl

Bude polojasno až oblačno. Denní teploty 14 až 18°C. Noční teploty 9 až 5°C.

Přehrát/Zastavit Další

Mobilní verze

mobilní verze webu

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 1
DNES: 92
TÝDEN: 436
CELKEM: 432384

Obsah

Turistické cíle a zajímavosti

Životopis

Joy Adamsonová, vlastním jménem Friederika Viktorie Gessnerová, byla spisovatelka, malířka, ale především velká ochránkyně zvířat v Africe.

Joy Adamsonová se narodila jako v německy mluvící rodině v Opavě. Vyrůstala v prostředí poznamenaném určitou schizofrenií vztahů, rozuměla si jen se svým pradědečkem Karlem, který měl na ni dobrý vliv. Učil ji používat rozum a cit. Ve dvanácti letech, po rozvodu rodičů, žila u babičky ve Vídni. Vystudovala gymnázium, poté absolvovala kurz pro módní návrhářky, studovala nějaký čas malířství, hru na klavír a nakonec se rozhodla pro medicínu.

V roce 1935 se Joy Adamsonová provdala za Žida Viktora von Klarvilla, se kterým před hitlerovskou hrozbou odjela do Afriky. Na lodi se seznámila se švýcarským přírodovědcem Peterem Ballym, za kterým na jaře 1938 odjela do Keni, která jí byla do konce života domovem.

Při pořádání Ballyho botanických sbírek, začala ilustrovat jeho knihy. Po rozvodu před polovinou 40. let se Joy po čase provdala za George Adamsona, strážce zvěře v Keňském národním parku. V únoru 1956 přivezl Adamson tři lvíčata, sirotky po lvici, kterou museli zastřelit, protože na ně zaútočila. Dvě lvíčata Adamsonovi poslali do nizozemské zoo a třetí, pojmenované Elsa, si nechali. Ta u nich žila jako člen rodiny. Svobodně se pohybovala po stanici, provázela je při projížďkách v terénu. Adamsonovi ji však již od tří let připravovali na návrat do přírody, což se povedlo. Elsa dokonce porodila tři mláďata a sama uhynula v roce 1961. Její „děti“ byly převezeny do tanzanského Národního parku Serengeti.

I s Georgem se Joe nakonec rozvedla, ale nadále je spojovala snaha o záchranu africké přírody. Joy v roce 1969 založila nadaci Elsa Wild Animal Appeal, ze které proudily miliony dolarů na ochranu přírody a jejíž pobočky pracují podnes po celém světě. Podporovala založení dalších afrických národních parků. Svými penězi podporovala boj proti pytlákům.

V roce 1980 žila v keňské rezervaci Shaba a pracovala na projektu sledování života gepardů a leopardů. Byla zavražděna bývalým sluhou, kterého propustila pro krádeže. George ji přežil o deset let a rovněž zemřel násilnou smrtí – byl zastřelen pytláky.

Dílo Joy Adamsonové:


Knihy Joy Adamsonové patří dodnes mezi bestsellery. Příběh lvice Elsy, kterou napsala se svým mužem Georgem , byl přeložen do více než 30 jazyků

Volání divočiny – autobiografie, podle které byl natočen mimořádně úspěšný film. V této knize se Adamsonová rovněž zmiňuje o svém dětství v Opavě.

Příběh levhartice Penny aj. knihy o přírodě.

Joy Adamsonová se projevila rovněž jako skvělá malířka. Ilustrovala odborné knihy svého druhého manžela Petera Ballyho.

Pro britskou koloniální správu zachycovala od konce 40. let keňské kmeny, z nichž některé již vymřely. Jediným dokumentem o jejich existenci jsou její kresby. Celkem jich nakreslila několik tisíc. Dnes jsou z velké části uloženy v keňském Národním muzeu v Nairobi.

 

Joy Adamsonová hledá lásku

Vydáno dne 16. 12. 2005 

ilustrační fotoNázor na stvoření, které Joy Adamsonová milovala nejvíce, si můžeme udělat z toho, komu věnovala svůj životopis “Volání divočiny”. Tuto významnou knihu připsala své babičce a lvici Elsa.Malá Joy toužila po porozumění a vřelém přijetí. Po lásce doslova žíznila i ve svém pozdějším životě, ale, jak uvedla jedna z jejích keňských přítelkyň: “Joy hledala jen bezpodmínečnou lásku.”Vše začalo ve chvíli, kdy se narodila. Otec jí nikdy neodpustil, že se narodila jako děvče a rozhodl se, že ji bude vychovávat jako chlapce.

I když tato výchova přispěla k její citové rozpolcenosti, později v životě se jí přece jen některé vlastnosti hodily. Chlapecká výchova ji obohatila o vlastnosti jako odvaha, odhodlanost, výborná fyzická kondice, stejně jako o schopnost řešit problémy ihned a zpříma. Právě tyto vlastnosti okouzlily jejího posledního manžela George Adamsona, který pracoval jako strážce zvěře v nehostinné severní části Keni a v Joy našel vytrvalou společnici na velmi náročná safari.

Když jsem se 20. ledna 1910 narodila, byla jsem pro rodiče zklamáním, protože doufali, že to bude chlapec. Pokřtili mne Frederika, jménem, které se v matčině rodině dávalo druhorozené dceři. Dále připojili Victoria, zřejmě doufali, že budu mírumilovná povaha. Otec se nemohl smířit s tím, že jsem děvče, říkal mi Fritzi, jednal se mnou jako se synem a chtěl, abych se oblékala do klukovských šatů.” Joy Adamsonová: Volání divočiny.

Navíc, ve stínu svých sester, starší a půvabné Traute a nejmladší Dorle, Joy nepatřila k nejkrásnějším a nejžádanějším dětem v rodině. Jak sama přiznala: “se svým pršinosem jsem si připadala jako popelka proti krásné Traute”. Joy byla také velice zklamána přístupem matky, která jí nevěnovala dostatek pozornosti a lásky.

Matku jsem obdivovala, nemohla jsem se však smířit s její zradou, když třeba zapomněla na svůj slib, že mě vezme ven, nebo když se svými přáteli rozebírala báseň, kterou jsem pro ni napsala, a protože jsem se styděla jí ji dát přímo, schovala jsem ji pod polštář”.  Joy Adamsonová: Volání divočiny

Poslední ranou byl rozvod rodičů, přičemž narůstající neshody cítila malá Joy již dlouho předtím. “Toužila jsem je chránit, ale už tehdy mezi nimi vládlo podivné napětí. Myslím si, že chtěli zachránit své manželství, když se rozhodli v touze po chlapci pro další dítě v době, kdy mně už bylo osm. A tak se narodila třetí dcera Dorle. Za čtyři roky nato se rodiče rozvedli. "Maminka se pak odstěhovala do Vídně a vdala se znovu. Nevlastního otce jsme neměly rády, a tak jsme zůstaly nějakou dobu u tatínka. Vystřídalo se u nás několik vychovatelek a nakonec bylo rozhodnuto, že já s Traute budeme u vídeňské babičky – z matčiny strany. S tatínkem zůstala jen Dorle. Vídaly jsme se zřídka a s Gessnerovými jsme ztratily kontakt úplně.”  Joy Adamsonová: Volání divočiny

Ani po rozvodu rodičů, který Joy nadlouho zasáhl, se poměry v rodině neupravily. Joy se zmítala mezi obdivem k matce a loajalitou k otci. V roce 1930 její otec zemřel na následek náhlé nemoci.

Nikdy jsme se sestrami nediskutovali o otci, ale vždy jsem cítila, že bych ho měla bránit před matčinými invektivami. Nevlastního otce, kterého nám matka stále vnucovala, jsem nenáviděla, protože nám odvedl matku, a žárlila jsem na něho. Matku jsme navštěvovala, jen když jsem věděla, že nebude doma. Přitom jsem tam chodila ráda , hrály jsme na klavír a malovaly jsme. Byly to jediné chvíle, kdy jsem ji měla pro sebe. Ale pak si zvykla vynášet svého manžela a pomlouvat otce, a tak jsem ji přestala navštěvovat.

Tatínka jsem vídala zřídka. Oženil se podruhé a postavil si vilu v Troppau (Opavě). Ale kdykoli jsem s ním mluvila, byl laskavý a plný zájmu o to, co dělám, nesnažil se mi zasahovat do života anebo na mně hledat chyby. Čas od času jsme si psali.

Jednou ráno, když jsem pracovala ve fotografickém ateliéru, mi tam matka zatelefonovala. Nikdy předtím to neudělala a já jsem se polekala. Chladným, naprosto nezúčastněným hlasem mi oznámila, že se právě dozvěděla, že otec ráno zemřel. Stonal nějakou dobu, ale nenapadlo mi, že by mu mohlo hrozit bezprostřední nebezpečí. Matka mi dále sdělila, že pitva ukázala, že zemřel na nějakou neznámou nemoc sleziny, a proto bude tento orgán vystaven v pražském lékařském muzeu. Jen taktak se mi podařilo položit sluchátko do vidlice a pak jsem omdlela.” 

Joy Adamsonová: Volání divočiny

Pro HBListy M.Bulanda    Původní text Zuzana Beranová