Jan Čermák, stavitel přehrady

OSOBNOST: V Paříži byl komorníkem u madam Batigne

22. června 2012

V roce 1944 zatklo gestapo dr. Zdeňku Čermákovou (21. 11. 1910 - 29. 6. 1986). Byla deportována do koncentračního tábora v Terezíně a jejímu manželovi dr. Janu Čermákovi bylo dáno zcela jednoznačně na srozuměnou, aby se rozvedl, chce-li dál v klidu žít a vychovávat své děti. Dr. Čermák reagoval pochopitelně po svém. Čtyřletého Jana a ročního Tomáše odvezl ke strýci do Jaroměřic a na nějaké rozvádění vůbec nepomyslel. Nuceným pracím ovšem neušel. Byl internován v pracovním táboře pro výstavbu letiště u Litoměřic, později byl převeden z těžkých výkopových prací na stavební dohled. S podlomeným zdravím způsobeným především nedostatkem stravy se dočkal nejen osvobození, ale i setkání s manželkou v karanténní stanici v Terezíně.

V tanci blbů mě posilovaly Dykovy verše

V padesátých letech jsem měl bohatě postaráno o rozčilování neustálými prověrkami. Vytýkalo se mi, že své svěřence z přehradního oddělení dostatečně politicky nevedu, že například má moje písařka na stole fotografii prezidenta Beneše s chotí a podobně. Já jsem si zase na fotografii svých usmívajících se hochů zapsal několik veršů Viktora Dyka, které mě v tom chaosu proměny hodnot a v tanci blbů posilovaly. Byly to tyto verše: Bez hlesu konat poslání své, úkol * svou všední práci povinnou, * nečekat vděku, bahno vidět vůkol * a zůstat hrdinou… Vedle mne na jedné z prověrek seděl můj tehdejší přednosta a tyto verše zarecitoval z papírku a dodal: "To je celý doktor Čermák. My všichni vidíme rozjásanou dobu plnou štěstí, ale doktor Čermák vidí jen bahno skepse…" Řekl jsem mu, že se hluboce mýlí, že jsem náhodou optimista. Kdybych jím nebyl, nemohl bych si vzít na sebe ze současných poměrů takový chomout práce a zeptal jsem se ho, jestli mi náhodou nekřivdí. Vypadl bez odpovědi a již se tam neobjevil. Odpovídá to mému přesvědčení, že i v největším lotru je vždycky nějaká ta dobrá jiskřička. (Z nepublikovaných vzpomínek dr. Čermáka)

Zarputilý nezmar

Jan Čermák se narodil 6. února 1903 v rodině známého moravského vlastence, právníka a podnikatele JUDr. Jana Čermáka v Židlochovicích. Opustil tento svět 20. ledna 1988. Za 85 let svého života zanechal v této zemi výraznou stopu, a to nikoli jen tím, že své skvělé stavitelské a vodohospodářské schopnosti věnoval Kružberské a Žermanické přehradě. Kultivovaný vzdělanec, nespoutaný živel, vynikající odborník a skvělý manžel, otec a přítel, žil v souladu s vědou, přírodou i s lidmi. Jen lemply a blbce neuznával a bylo mu jedno, z jaké byli strany. Studoval na gymnáziu v Brně (1915-1922), kam každodenně dojížděl ze Židlochovic. Vynikl v literatuře, historii, matematice, latině, řečtině. Doučoval spolužáky a od kvinty začal šetřit na cestu do Paříže. Již tehdy se dostal k vodě. Pracoval mimo jiné i jako figurant při regulaci Litavy a Svratky. Ve vysněné Paříži nemohl najít vhodnou práci, nakonec přijal místo komorníka u madam Batigne, kde se naučil mravům vyšších společenských tříd a zdokonalil se ve francouzštině. Na Masarykově universitě si zapsal práva i techniku (obor vodní stavby a vodní hospodářství). Již tehdy ho trochu zrazovalo zdraví, tak soustředil svou snahu studijní na jeden obor. Techniku. Zakládání staveb, stavby betonové a velká voda – to byl předmět jeho státní zkoušky. V tu dobu netušil, že osud mu připravil zkoušku další. Nic nebylo zadarmo, 9. května 1930 si v domě "U čtyř mamlasů" v Brně koupil nové pracovní boty a při naskakování do "šaliny" mu ujela noha. Po deseti měsících odložil ocelový korzet a naučil se znovu chodit. V roce 1934 se vrátil znovu do Ostravy. Mělo to být na tři roky, zatímco to bylo na půl století.

Z osobních vzpomínek

Celé znárodňování byla dokonalá zmatkařina a nikdo není schopen vyčíslit škody tím způsobené. Nejhorší na tom byl úpadek pracovní morálky, který trvá jako samozřejmý a nevyléčitelný dodnes, bohužel… V roce 1949 se započalo se stavbou silnice Kerhartice-přehrada a s otvírkou stavební jámy zdi. Ale již v září toho roku přijel na Kružberk náměstek ministerstva stavebnictví, aby stavbu zastavil pro přílišnou rozestavěnost ve státě. Když jsem chtěl pro potřeby stavby použít objekty, které po válce byly přiděleny jako rekreační tehdejší Ústřední radě odborů (ÚRO), postavili se nejvyšší odboráři proti. Stačil na to jediný "pražák", povoláním holič, duševním bohatstvím hňup, byl však zaměstnancem ÚRO a jeho věta "Co by tomu řekl soudruh Zápotocký, kdyby se tohoto objektu nevyužilo k rekreaci dělníků" byla zaklínadlem, před kterým se všichni klaněli a ustupovali. V dubnu 1949 jsem přesídlil do Weisshuhnovy vily, která stála asi 400 metrů od přehradního staveniště na vyvýšeném svahu, odkud byl přehled na celou stavbu. Tato vila šla po roce 1946, kdy její obyvatelé byli odsunutí, "z ruky do ruky", a byla proto dokonale vydrancovaná. Dali jsme ji do nejnutnějšího pořádku, ale těsně před stěhováním ji zase někdo vydrancoval. Naštěstí napadl předtím sníh, takže jsme šli po stopách. Zařízení jsme objevili, pachatele oznámili policii, ale žádné řízení z toho neměl. Tak hluboko už v tu dobu obecná morálka poklesla…

Nechte Toška tak

Před půl stoletím jsem v Budišově nad Budišovkou končil měšťanku. A v této době (v polovině června) přišel do školy pan ing. Ladislav Hep, že by na přehradě, která se tenkrát začala připravovat, potřebovali hocha, který umí kreslit. V sobotu odpoledne se vypravil pan učitel Jiříček se mnou na správu, aby mě představil. Dr. Čermák si mě skepticky prohlédl a poznamenal, že už tam několik chlapců bylo, ale moc toho neuměli, ani počítat. Dal mi nivelační zápisník a vysvětlil, o co se jedná: že se postaví nivelák a od srovnávací roviny se pak na lati odečítají výšky terénu a podobně. V životě jsem nivelák neviděl a pod pojmem lať jsem si představil lať od plotu a nebylo mi vůbec jasné, co se tam dá odečítat. Nicméně jsem usoudil, že výška terénu bude asi rozdíl odečteného čísla od srovnávací roviny, a tak jsem směle odečítal od jakéhosi čísla, o kterém jsem si myslel, že je srovnávací rovinou. Pan dr. Čermák byl se získanými výsledky spokojený…… Přes první zimu 1949-1950 jsme pod vedením dr. Čermáka vypracovali studií "Potřeba a spotřeba vody Ostravska". Z této studie vyplývalo, kolik vody se bude v budoucnu potřebovat a následně kolik přehrad se ještě musí postavit. A hned nato nám dr. Čermák přidělil vypracování studií jednotlivých přehrad. Už nevím, co dostal ing. Hep, ale mně přidělil Žermanickou přehradu. Po znárodnění povolal dr. Čermák z jižních Čech pana Šplíchala s rodinou (statkář a kulak ve své vesnici), aby vedl hospodářství statku "Seifenmühle". Tamtéž byla pila. Správcem této pily se stal pan Horák, rovněž Jihočech a majitel pily tamtéž. Jistému panu Šlechtovi, tam dole majiteli autodopravy, hrozilo znárodnění. Dr. Čermák ho přemístil i s auty a šoféry na Státní stavební správu. Správcem budov se stal pan Vyškovský, bývalý majitel obchodu se stavebninami a uhlím v jižních Čechách. A nikdo z nás netušil, že tito lidé kdysi ukrývali hochy dr. Čermáka před gestapem.

Dr. Čermák jezdil k nám obvykle v sobotu na neděli. Stačil mu jeden krátký pohled na můj rýsovací stůl a věděl přesně, co jsem všechno za ten týden udělal. Jeho rady byly rovněž krátké, ale výstižné: "Tady je nějak rušno – tady by mohla prosakovat voda, dej tam clonu, voda se nesmí dostat do styku vrcholu hráze s břehem, tam pak dochází k erozi, proto korunu hráze v těchto místech zvednout." Když dr. Čermák ještě pobýval u nás na správě, obvykle mu manželka koncem týdne večer telefonovala. Při jednom telefonátu přišel se sluchátkem do kanceláře a ptal se ing. Hepa: "Ladislave, manželka říká, že Toškovi nejde čtení, co prý má dělat?" "Já myslím, necháme ho tak." Nechali Toška tak. Stal se z něj rektor VŠB v Ostravě. (Ze vzpomínek Rudolfa Galy)

První překladatel Joy

Psát o životě tohoto muže je samo o sobě vzrušující. Objevil pro nás také Joy Adamsonovou. V roce 1982 připravil rozhlasové pásmo, které o této záměrně zapomenuté a dnes ještě stále zapomínané slavné opavské rodačce uvedl tehdejší Československý rozhlas Ostrava. V pásmu byly použity pasáže z její autobiografické knihy The Searching Spirit. Dr. Čermák byl první, kdo knihu přeložil. Jen tak, sám pro sebe. O jeho životních aktivitách se ale nedá psát stručně. V roce 1981 se dostavil osobně na městský národní výbor s tím, že objevil na místním hřbitově hrob babičky a strýce Joy Adamsonové. A že jestliže nebude mít nikdo nic proti tomu, že by se o hrob staral. Požádal také o povolení, aby na hřbitově umístil panel s odkazem na aktivity Joy Adamsonové. Bylo mu vše laskavě povoleno. A tak se lidé dozvídali o významné naší rodačce, jejíž ekologické a jiné kulturní aktivity znal v té době celý západní svět. Její knihy vycházely v milionech výtisků. V každé z nich se vyznávala z lásky k místům svého mládí a k této zemi. To trávila na hospodářství svého pradědečka, významného podnikatele a přítele Edisona, Carla Weishuhna. Ten se proslavil mimo jiné stavbou kanálu z řeky Moravice do dnešních Žimrovických papíren, které později postavil. Na mapě vyznačil přesně místo, kde by měla stát přehrada. Na centimetr přesně na tomto místě postavil později dr. Ing. Jan Čermák přehradu, která je známa jako Kružberská. Naši čtenáři ji spíše znají jako Velké sedlo - natáčel se zde známý seriál. Jan Čermák pátral po minulosti rodiny Weishuhnů, dopisoval si s příbuznými Joy Adamsonové a ve vile jejího pradědečka vybudoval úžasné a unikátní muzeum věnované životu této odvážné ženy, známé také z příběhů o lvici Elze. Bohužel v osmdesátých letech vila vyhořela a s ní vzalo za své i celé muzeum.

Navzdory hňupům

V prosinci 1987, rok po smrti své ženy, uvedl své tradiční novoročenky s jejím fotem.

"Volím nezvyklý obrázek pro lepší Vaše vzpomínání. Má v sobě pro mne hlubší symboliku - byla jediná, která na stavbu přehrady přispěla z vlastní kapsy, a proto může mít ten výraz sebeuspokojení…," píše na jejím rubu. Co tím " přispěním" dr. Čermák myslel, těžko říci, neboť epizod takového druhu byl bezpočet. A tak ukončeme vzpomínky na tohoto úctyhodného muže epizodou z jeho nepublikovaných vzpomínek.

"Slíbil jsem totiž všem, kdož šli za mnou na Kružberk, že jim opatřím střechu nad hlavou, slušné stravování a zacházení. Požádal jsem krajský národní výbor, aby mi byla povolena výjimka při zřízení závodní jídelny (podmínkou bylo padesát strávníků a nás bylo sedm). Současně měli strávníci nárok na příplatek na jedno jídlo nebo na den, již nevím, ale asi 3,60 Kčs na osobu. Rada KNV mi to schválila, avšak nějaký zlomyslný chytrák zaslal toto usnesení ministerstvu financí. Po roce a půl přišel z ministerstva financí dopis, že nesouhlasí se zřízením závodní jídelny a tím i s poskytováním příplatku. Co jsem měl dělat? Nemohl jsem to vymáhat po zaměstnancích zpětně. Co mi zbývalo? Šel jsem do spořitelny, kde jsem měl uloženy peníze, náhradu za dobu mého penzionování, vybral jsem 30 000 Kčs a vložil je do státní kasy. Diví se někdo, že mám těch blbů na centrálních úřadech vždy plné zuby?"

Dr. Ing. Janu Čermákovi vděčíme za krásy Kružberské přehrady. V padesátých letech spoutal vody řeky Moravice. Jeho dílo dodnes budí obdiv a úctu. Později se zde mimo jiné natáčel Dietlův seriál Velké sedlo. Mnozí občané Budišova nad Budišovkou pamatují, jak na tomto náměstí (obrázek vpravo) často stávala "fordka" legendárního stavitele přehrad, ctitele Joy Adamsonové, v jejímž údolí (Seifenmühle – Na Stoupách) postavil přehradu. Na budišovském hřbitově objevil dr. Čermák hrob babičky a strýce Joy Adamsonové. Nechal oba hroby upravit a pečoval o ně.

V roce 2000 vyšla v nakladatelství Moravská expedice®, občanského sdružení Vlastenecký poutník vůbec první publikace edice Do nitra Askiburgionu. Jmenovala se "Dětství v Seifenmühle" (osada zatopená vodami Kružberské přehrady, v níž měl sídlo podnikatel Carl Weishuhn) a vyprávěla nejen o životě Joy Adamsonové, ale i o životě Jana Čermáka. Splatili jsme tak trochu dluh, který jsme jako společnost měli (a máme) vůči těmto dvěma vynikajícím osobnostem naší nedávné minulosti. Tenkrát jsem vyprávění o jejich životech ukončil poznámkou, že Joy Adamsonová opustila tento svět 3. ledna 1980. Sedmnáct dní před svými nedožitými 70 narozeninami. A Jan Čermák opustil tento svět 20. ledna 1988. Sedmnáct dní před svými nedožitými 85 narozeninami. Stalo se tak v den stejného data, kdy se Joy narodila. Ta přišla na svět přesně před 100 lety, 20. ledna 1910 v ulici Na Rybníčku č. 48. Jako Friederika Viktoria Gessnerová. V Seifenmühle jí říkali Fifi, její druhý manžel, švýcarský botanik Petr Ball, jí vymyslel přezdívku Joy. Friederika se jmenovala také vila, z níž dr. Čermák řídil stavbu Kružberské přehrady. Po požáru vilu jeho synové postavili znovu. Patří neodmyslitelně k historii krásného údolí Moravice.

• Petr Andrle